Epizoda 1 Den 5: Velbloudí útok, Mirkovo obutí a Chevrolet na vlnách

Už od samotného rána jsem měl pochybnosti, zda budu mít vůbec o čem psát. Ano, je pravda, že Mirkovo nohy na nás zpod vozu vykoukly, ale byla to taková chvíle, že ho spíš podezřívám z toho, že nám chtěl udělat radost. Atmosféru pojízdného autoservisu se tedy rozhodl zachránit Robert, ale těch pár tahů pilníkem, aby z hrčících brzd byly opět brzdy tiché, nevzbudili v kempu žádné ohlasy a rány kladivem, které by se nesly po okolí, také nepřicházeli. Klasickou opravu provedl také Ondra, ale ani zde se kýžený „WOW“ efekt nekonal. Co taky chcete od člověka, který celého Trabanta rozmontuje a zase seskládá během čtvrt hodiny, a ještě mu zbyde čas na kafe. Nejvíce času nám tedy zabralo sbalení všech židliček, talířů a nafukovacích blbostí, které byly všude okolo. Krátce po půl jedenácte jsme nasedli do aut a opustili Bibione směrem na Veronu, za kterou se rozkládá právě jezero Lago di Garda. Mé srdce lovce senzací zaplesalo již po pár minutách. První nucenou zastávku totiž způsobil Robertův velbloud. Ano, čtete správně. Když totiž cestujete nalehko do Itálie, či jiných končin světa, a to s vozy, které nemají mnoho místa, musíte se na to řádně připravit. Je proto již takovou tradicí, že si na cestu s sebou pořídíte tu největší nafukovací věc, kterou zrovna seženete. Letos to bylo nafukovací letadlo, které se vezlo u Marka v Mini, a právě zmiňovaný velbloud. Dokud byl zabalen, měl rozměry 30×50, avšak ve chvíli, kdy jste ho naplnili vzduchem, byl asi stejně velký jako trabant, na jehož střeše se vezl. No a tato ťava se vlivem vzduch začala zvedat na zadní a působila zděšení nejen u místních, ale i u zbytku posádky. Po následné demontáži a splasknutí vzpurného sudokopytníka jsme vyrazili na další cestu, u níž to vypadalo, že nám už další překvapení nepřipraví. Následující stovka kilometrů nám opravdu žádné velké překvapení nepřinesla. Benzinové stanice měly otevřeno, dokonce s lidskou obsluhou a auta jela překvapivě bez problémů. O vzrušení na cestě se nám postaral opět Mira. Zdálo se, že při nákupu v Lidlu se nemůže zvrtnout vůbec nic. To si však nemyslel člen místní ochranky, který se vyloženě zděsil, když spatřil Mirka bez bot. Náš statný vousáč byl tak poslán pro boty a o zábavu bylo postaráno. V supermarketu jsme doplnili zásoby, koupili oběd a Tom si pořídil nafukovací Chevrolet, protože po vypití všech českých piv mu v autě bylo příliš volno. Z parkoviště, které nám zároveň posloužilo jako místo k obědu, jsme pokračovali dál. Cestou jsme provedli jen pár potřebných zastávek na osvěžení či jiné potřeby a kilometry ubíhali jako by se nechumelilo (což nás v červnu překvapilo). Mírné komplikace se vyskytly až s příjezdem k Veroně. Poprvé za celou jízdu se nám totiž někdo ztratil. Zkušeného čtenáře našich dobrodružství nejspíš nepřekvapí, že to byla posádka lidového vozu tzv. „ElTéčka“. Po krátké poradě se nám je naštěstí povedlo najít a my už klepali na brány Verony. Místo vytouženého maškarního bálu a vzájemně se otravujících milenců nás ale čekala ucpaná dálnice. Zde jsme se už rozdělili definitivně a do kempu dorazili každý po vlastní ose. Kemp, který jsme si vyhlédli leží přímo na břehu jezera a ve vodě jsme proto strávili celý zbytek odpoledne. Tomův nový automobil a Robertův alkokruh nám velmi zpříjemnili večerní koupání a my zase o pár litrů odlehčili našim vozidlům. Večer zakončila večeře z kuchyně mistrů Roberta a Kuby, čímž byl tento úspěšný den uzavřen. S vyhlídkou moře vyrážíme hned brzy ráno na cestu a já očekávám další dobrodružství, které budu moci zvěčnit pro další generace.