Epizoda 1 Den 2: Mirkovo nohy, malé kopce a Italské vítezství

Dnes nás čekala maratonská etapa a není proto divu, že budíček byl nastaven už na pátou hodinu ranní. První pohled patřil samozřejmě Mirkovo vypracovaným lýtkům trčícím zpod jeho závodního vozu. Vzhledem k tomu, že ve chvíli, kdy tento text píšu, mám úplně stejný výhled, pojímám podezření, že se z této jeho kratochvíle stane náš každodenní rituál. Po potřebné dvouhodinové opravě, která spočívala v sundání obou zadních kol, poznámky že s tím nic není, a jejich opětovné montáži na auto, jsme vyrazili. První část naší cesty vedla kolem Dunaje. Krásná příroda lemovaná vinicemi a kopci přímo vybízela k častým zastávkám. Tomuto lákadlu jsme ale museli odolat a pokračovat dál, kde nás čekala nejobtížnější část dnešní cesty. Rakouské Alpy nepatří zrovna mezi nejmenší kopce na světě a pokud je zkombinujete s Trabantem, dostanete nepříliš veselý zážitek. Konstruktéři Trabantu ve své nesmírné moudrosti mysleli na vše. Auto má volant, kola, motor a pro spolujezdce je zde dokonce praktická polička, do které se vejde půllitr s pivem. Přes množství práce, které na tomto honosném vozu měli, však opomenuli jeden detail. Trabant je schopen vyjet i do prudkých kopců, které je ale díky jeho brzdám mnohem těžší sjet. Při každém sjezdu proto následovaly občasné přestávky na chlazení brzd proložené výměnami palivového filtru ve Volkswagenu, což vás ale určitě nemůže překvapit. Oběd jsme si uvařili na odpočívadle mezi jednotlivými kopci. Toto krásné místo nám vybral člen Trabantí letky Tomáš, jehož přední píchlé kolo přímo vybízelo k výměně. Po vydatném obědě, který se skládal z klasické „šlichty pro medvědy“ a pečiva, jsme se vydali pokořit druhou půlku alpského pohoří. Přejetí Alp nám zabralo notnou část dne a po dokončení průjezdu jsme se ocitli necelých sto kilometrů od hranic s Itálií. S úsměvem na líci a písní na rtech jsme vyrazili na cestu bez žádných velkých kopců a dlouhých sjezdů. Tento jinak dokonalý plán měl jedinou vadu na kráse. Touto vadou bylo lyžařské středisko v nadmořské výšce 1763 m, přes které vedla naše cesta. Po krátkém čekání na… no, nebudu se opakovat a pokračujeme. Když dojel Mira, jali jsme se sjíždět kopec. S heslem: „kdo brzdí, nevyhrává.“ jsme se spustili dolů. U značky hlásící 23% sklon kopce nám začala tuhnout krev v žilách a když ji doplnil ještě obrázek cyklisty letícího přes řídítka, který zdobil krajnici silnice, zavřeli jsme oči, uši i okna a řekli si, že to prostě dáme. Dali jsme to a cesta do Itálie byla volná. Drobnou komplikací byla jen 158. výměna filtru a my vesele překročili hranici mezi Itálií a Rakouskem. Úsměvy hraničních kontrol nás přímo zvaly dál a společná oslava našeho vítězství byla třešničkou na dortu. Usadili jsme se v prvním hraničním městě Tarvisiu, kde jsme se na noc rozdělili. Část posádek zvolila spánek v místním penzionu, zatímco ta druhá vzala zavděk párty na parkovišti. No a co nás čeká zítra? V plánu je moře, tak uvidíme, kam se dostaneme.